O postavení lidí, kteří ohluchli v průběhu života

Hlavní myšlenkou tohoto mého webového projektu je činit osvětu a přiblížit veřejnosti postavení lidí, kteří ztratili sluch během života. Stěžejní témata, kterým se věnuji, jsou přístupnost vzdělávání, přístupnost zaměstnávání a přistupnost informací pro tyto lidi. Lidé, kteří ohluchli, jsou, bohužel, dosud na okraji zájmu společnosti i sociálněpolitických opatření.

Panuje o nás řada mýtů. Jedním z nich je mýtus, že všichni, kdo neslyšíme, potřebujeme tlumočníka do znakového jazyka. Je to stejné jako když se prohlašuje o většině slyšících Čechů, že umějí čínsky.

Nejsme a nepovažujeme se, necítíme se být - ta většina - příslušníky (jazykové a kulturní) menšiny Neslyšících, kteří považují za svůj mateřský jazyk jazyk znakový.

Naše komunikační potřeba je jiná a vychází z našeho rodného jazyka, kterým je čeština jako u slyšících lidí, kterou však jsme přestali slyšet a potřebujeme ji nyní v psané podobě ve formě přepisu.  A proto nemáme možnost rovnoprávného a účinného zapojení do života společnosti, protože naše komunikační potřeba není respektována. 

Za publikační činnost ve prospěch lidí, kteří ohluchli během svého života, uděleno ocenění Křišťálový kamínek 2011 .

V roce 2011 obdržel web  "ohluchli.cz"  čestné uznání  hejtmana Moravskoslezského kraje za podporu myšlenky společenské integrace občanů se zdravotním postižením.

V roce 2010 udělena   Cena hejtmana Moravskoslezského kraje   za přínos k poznání problémů občanů se zdravotním postižením.

K zamyšlení:

Koukáš na dění na jevišti světa, ale vypnuli ti zvuk

Ono to je tak, že zkusit si vozík a jaké to na něm je úsilí překonávat obruby chodníku anebo schody jde, zavřít oči a vzít do ruky hůl a šátrat taky jde zkusit. Ale "vypnout" sluch zkusit nejde, ani s vatou v uších - protože prý přes vatu je taky cosi slyšet, takže absolutní ticho si prostě nemůžeš vyzkoušet. Krom toho ty ostatní bariéry jsou spíš technické, odstraní se jednou provždy vybudováním nájezdu, vodicího popruhu - zkrátka technika se dá do té situace vložit a zmírnit bariéry. Ovšem bariéry z hlediska sluchu neodstraníš technikou, poněvadž jsou v lidech - jak kdo je ochoten svoji řeč přizpůsobit, abychom mu rozuměli.

Zkrátka tu jde o víc než jen o technickou stránku -  stránku lidskou - ne nadarmo se tvrdí, že slepota odděluje od věcí a hluchota od lidí. A je to bohužel pravdivé. Když neslyšíš, co si lidé povídají, nepoznáš je blíž, protože člověk si dělá obrázek i v kontaktu s druhými a může říct i věci, které by normálně neřekl. Kdežto když ti musí ostatní vše napsat, tak se omezí ta komunikace jen na to nejnutnější sdělení (je to míň namáhavé) no a tak komunikace je pak omezená, tudíž věcná, ne tolik lidská, emoční.

A když dva dny neslyšíš ani ň, tak ti to začíná lézt na mozek, protože trpíš smyslovou deprivací, depresí, zvuky jsou v životě důležité a bez nich se cítíš jak bezmocný vězeň, a kudy ven, to už nejde - protože ztratit sluch - to už je na doživotí a nikdy to nebude lepší a ty překážky (a lidi) tady budou furt, co ti to budou připomínat, že prd slyšíš. A ještě si řeknou, to je ale blbec, nechápe. A začnou řvát jak na lesy, škoda jen, že to řvaní ti k odstranění hluchoty nepomůže. A fakt si připadáš jako blbec, když nerozumíš, kdo co říká a oč jde.

A to lidi berou tak, že když jsi mezi nima, že víš, o čem je řeč, ale nenapadne je, že sice tam jsi, ale hovor nechytáš a nerozumíš. Je to stejné, jako když pozoruješ dění za sklem. Jsi přítomen, koukáš na dění na jevišti, ale vypnuli ti zvuk. Jako když jsi v cizí zemi a na tebe bude cizinec mluvit bezhlasně cizí řečí a ty budeš jen (ode)zírat, neschopnej rozluštit hádanku, cože ti to ta osoba říká.